Realita však tomuto klišé vůbec neodpovídá. Moderní člověk se tváří v tvář možnosti svého zatracení rozhodl odvrátit zrak, a tím zároveň pozbyl možnost alespoň zahlédnout cestu ke spáse. Myslí si, že všechny spory o princip vedou k ideologii, a proto chce z politiky vytěsnit všechny apriorní předpoklady. Toto tabu mu zabraňuje analyzovat hluboké příčiny katastrofy jeho civilizace, a tak se spokojuje s popisem povrchních fenoménů termíny jako „totalitarismus" a „autoritativismus", a „lidská práva", která oba údajně porušují. Má za to, že utopie ideologů je žádoucí a revoluce nutná. K utopii lze podle něj dospět bez použití násilí cestou povlovné revoluce. Stává se tak liberálním pokrokářem. Své protivníky z totalitních režimů se snaží držet v bezpečné vzdáleností od těla politikou appeasementu a výzvami k napodobování jeho humánního gradualismu. To je ta pravá diplomatická strategie teorie konvergence. Ale i povlovná revoluce zahrnuje nátlak; někteří proto přijmou libertariánské stanovisko a považují se za konzervativce, i když status quo, který se snaží uchovat, je liberální. Jejich individualismus nepramení z přesvědčení o posvátnosti jedince, ale z pochyb nosti o tom, zda lze poznat lidskou podstatu. Když usilují o konstituční omezení suverenity, je to proto, že nedovedou definovat autoritu.
„Dědičný hřích" nakonec slouží pouze jako romantická metafora zvířecí stránky člověka a nevyhnutelnosti utrpení. Z těchto prchavých dojmů reality zla se nepozvedla žádná spolehlivá intuice reálné existence dobra; není tedy žádné obnovené víry ve Stvořitele odpovědného za své padlé výtvory a zúčastněného na jejich vykoupení. Liberál a jeho blíženec, liberální konzervativec, opouštějí nutnost boje se zlem a snaží se pouze zmírňovat bolest. Filosoficky se nejedná o skepticismus, ale o obskurantismus.
Alternativou liberálního obskurantismu je, domnívám se, metafyzický konzervatismus, který se pokouší vysvětlit Božský záměr v dějinách a přicházíš nepříjemnou otázkou po pravdivé skutečností. Uznává, že podstatou pravdy je tajemství a bytí ve lži vede k degradaci a katastrofě. Politický řád každé společnosti ztělesňuje svou vlastní vizi skutečnosti: křesťanství spatřuje základ existence v Bohu, marxismus jej vidí ve hmotě, zatímco liberalismus předstírá, že žádný základ nemá, ovšem prakticky se uchyluje k marxismu. Metafyzický konzervativec si toho je vědom, a proto liberalismu upírá jakoukoli platnost; odtud čerpá svou vnitřní sílu. Konzervativní stanovisko, které opozici v ničem neustupuje, možná nepřináší žádný přímý politický užitek. Nicméně v složitých záležitostech politického kompromisu a přežití potřebují konzervativci intelektuální a duchovní vedení. Tak jako jejich oponenti, i oni jsou závislí na intelektuální elitě, která zajišťuje celkovou koncepci a vnáší své ideje do kultury. Politická diskuse nemůže v současnosti probíhat, protože řada pojmů upadla v zapomnění. Konzervativní intelektuál musí teprve k této diskusi vytvořit slovník a s naprostou neústupností strhnout politický diskurs svým směrem.
Slovní spojení „metafyzický konzervatismus" dobře vystihuje tradici evropské pravice devatenáctého století od francouzských ultraroajalistů přes první pruské konzervativce k slavjanofilúm. Inspirátorem tohoto hnutí byl savojský právník a diplomat, hrabě Joseph de Maistre (1753-1821), který měl hluboký politický vliv v období restaurace, třebas nebýl politikem a i přesto, že strávil velkou část své kariéry vlastně v exilu jako vyslanec sardinského krále u cara Alexandra I.
Maistrovo jméno je těsně spojováno s extremismem. Sainte-Beuve pěkně říká: „Během svého dlouhého pobytu v Rusku nebyl tento vznešený duch, tak činorodý, tak nepřetržitě kultivovaný prací a studiem, téměř nikdy napomínán či poučován, téměř nikdy se v rozhovoru nestřetl s někým, kdo by ho zastavil. Lze se tedy divit, že mnohokrát zacházel ve svých ultrapravdách příliš daleko?" Maistre upřímně připouštěl svůj sklon k troufalé sebejistotě a nadsázce; úmyslně volil tento řečnický způsob, aby „přinutil laskavého čtenáře uvědomit si, v co věří". „Extrémní" prvek v názorech Maistra spočíval v jeho lpění na nejvyšších hodnotách. Jak poznamenal Baudelairův přítel Barbey ďAurévilly, „pouze de Maistrovi, tomuto originálnímu mysliteli, jenž každou věc vysvětloval jejím původem, byl prvotní hřích hříchem dostatečným".
Z Maistrova pohledu byly Francouzská revoluce a napoleonské války svatou metlou, trestem za osvícenské opovrhování Bohem. Ancien régime padl, protože se nakazil hříchy a upustil od víry v základy své vlastní autority. Tato historická pohroma ale také vytvořila intelektuální poslání konzervatismu—znovuvyslovit a vysvětlit podstatu autority. „Musíme vědět, jak být roajalisty—v minulosti se toto přesvědčení opíralo o instinkt, dnes je přesvědčením racionálním." Avšak v „politické vědě" jeho doby musela být podle Maistra všechna samozřejmá a racionální tvrzení nutně historicky mylná. Pravdivá politická věda je postavena na historii, „která je experimentální politikou", a na vědě o neviditelných a nadpřirozených věcech—„pravé metafýzice"—ne na falešných postulátech filosofů. Ve skutečnosti je pravá věda o politice „metafyzikou politiky".
Maistre uvádí určité pozorovatelné „zákonitosti" své politické vědy. Naprosto odmítá psané ústavy, všeobecně platnou ústavu, každou libovolnou a ahistorickou politickou konstrukci, což by mu mělo zajistit oblibu u Britů. Rozlišuje mezi suverenitou a autoritou—mezi mocí vlády, která je svou podstatou absolutní a nedělitelná, a legitimním právem k moci, morální vážností, která se v poslední instanci opírá o božskou sankci. Věří, že politická svoboda je přirozeným výsledkem duchovní kázně, již nemůže vytvořit žádná výsadní listina; žádná lidská vláda nemůže za žádných okolností člověka připravit o svobodnou vůli. (Burke pochopil, že řád společnosti je dán její morální vyvážeností: „Společnost nemůže existovat, neobsahuje-li někde kontrolu vůle a choutek; Čím méně je jí uvnitř, tím více jí musí být vně.") Ve věku libertinství byl Maistre povolán, aby prosazoval teorii zdrženlivosti a omezení svobody.
Co jsou ty neviditelné a nadpřirozené věci, na které se odvolává Maistrova politická metafyzika? Jsou to transcendentní síly jako Boží láska a milosrdenství, vina a zlo. Tyto síly nepůsobí jednoduše mezi Bohem a jednotlivým člověkem, ale mezi jednotlivými lidmi navzájem skrze síť morálních pout povinnosti, závazku a věrnosti, formalizovanou v takových institucích, jako je rodina, církev, stát; síť, která má historickou dimenzi a prostřednictvím věčné společenské úmluvy se rozprostírá napříč pokoleními. To je burkovský pohled na společnost jako „duchovní obec", který je zčásti rozvinutím Platónova „antropologického principu", podle nějž je stát umocněným člověkem, zčásti přijetím křesťanské myšlenky duchovního společenství věřících jako Těla Kristova. Témata trestu a oběti se v Maistrovi stále navracejí ne proto, že je posedlý bolestí, ale spíše aby ilustrovala teorii převodu viny a zástupného vykoupení a zároveň podrobila zkoušce opravdovost duchovního společenství. Maistre připomíná sv. Pavla, když prohlašuje, že „TENTO SVĚT JE VIDITELNĚ PROJEVENÁ FORMA VĚCÍ NEVIDITELNÝCH".
Maistre inspiruje současného metafyzického konzervativce svou obsáhlostí. Je příkladem člověka, který je schopen jak pozdvihnout formální dokonalost intelektu, tak také bránit kulturní tradici transcendentními (spíše než pouze pragmatickými) důvody. V současnosti známe dva hlavní představitele „metafyzického konzervatismu", kteří společně vyjadřují Maistra v celku. Jsou to Eric Voegelin, tvůrce „nové politické vědy" (kterou vidí pouze jako „uzdravení rozumu") a Alexandr Solženicyn, pragmatický pozorovatel historie, který k zachycení své metafyzické vize užívá románové formy. Protože Maistre nikdy systematicky svou filosofii nevylezli, musíme to udělat za něj; a mohli bychom to udělat tím způsobem, že budeme citovat právě tyto moderní autory. Snad to nebude samoúčelné. Na rozdíl od nekompetentního historika idejí, který v Maistrovi vidí příhodnou negativní postavu, tento voegelinovsko slavjanofilský výklad odkryje normálnost a vyváženost jeho názoru. . . .
The reality is, however, quite contrary to the cliché. Forced to view his capacity for damnation, modern man has chosen to avert his vision - losing at the same time the brief glimpse of his capacity for salvation. He assumes that all discussion of principle leads to ideology, and therefore bans the a priori from politics. Since this taboo prevents him from analysing the deep causes of his civilisation's disaster, he is content to describe the surface phenomena in such terms as 'totalitarianism' and 'authoritarianism', and the 'human rights' which both supposedly violate. Conceding to the ideologists the desirability of their Utopia and the inevitability of their revolution, he institutionalises a gradual revolution in order to attain the Utopia while avoiding the violence. He therefore becomes a liberal progressive. [
